Pudl v nouzi

Ahoj, jmenuji se Denny a chtěl bych Vám vyprávět příběh svého života...... Když jsem se narodil, byl jsem krásné chlupaté štěňátko, které se těšilo ze života, moji páníčci mě po odstavení od maminky darovali....snad s vědomím, že se budu mít dobře. Nebylo tomu tak a už si nepamatuji, jestli jsem se ztratil, nebo mě vyhodili, ostatně na tom už nezáleží, stalo se.... Byl mi rok, možná dva a dostal jsem se do Chomutovského útulku. Lidem jsem nevěřil, bál jsem se, že mi chtějí ublížit, tak jsem kousal. Snad proto jsem v útulku strávil dlouhých pět let. A pak přišel den D. Poprvé za celou dobu se dvojnožci zastavili u mého kotečku, nikdo jiný je nezajímal, jen JÁ. A tak jsem opustil útulek a odjel domů. Sice nějaké eskapády a pokousání nových páníčků proběhly, ale milovali mě, tak jsem zůstal. Měl jsem plnou mističku, lásku, pohlazení, byl jsem blahem bez sebe. Jenže po dvou letech můj dvojnožec onemocněl, odvezli ho do nemocnice a nevím proč, ale už se nikdy nevrátil. Moje panička v té době hodně plakala, občas si koupila lahev vína a jen tupě zírala do zdi. Takhle to pár měsíců pokračovalo, už to nebyla jen jedna lahev, ale několik, začala být zlá, zapomínala mi dát najíst, nestarala se..... O rok později jsme přišli o byt a z teplého domova jsme se ocitli v zemljance v lese.............. Moje panička už mě asi přestala mít ráda, přivázala mě ke stromu a takhle jsem strávil tři roky života. Nemilován, nepohlazen, bez jídla, bez přístupu k vodě, v zimě, v dešti, pořád u stromu. Ani v těch největších mrazech jsem se neměl kde schovat. Už si ani nepamatuju, kdy byla moje panička střízlivá...... A dnes, dnes to přišlo.... Přijelo auta, vyskákalo pár dvounožců, něco s "mojí paničkou" řešili, pak se nade mnou sklonil hodný pán, ti cizí mu říkali doktore Halounku, pohladil mě a jen řekl " No ahooj, ty jsi ale hodný pejsek..." Pak mě odvázal od prádelní šňůry, naložil do auta a jeli jsme pryč. Daleko od té zrůdy, která si kdysi říkala panička, panička, která znala jen sprostá slova a občas nebo možná pořád do mě kopala.... Přijeli jsme zase do útulku, kde na mě už čekala hodná ošetřovatelka Dana, která mě i v době vlastní dovolené přišla vysvobodit z té 4kilové pasti, které se už ani nedá říkat srst, však to vidíte na fotkách. Dostal jsem pak napapat, dali mě do boudičky vystlané měkounkou dekou a teď odpočívám. Tedy do té doby, než si mě teta chtěla vyfotit. Hrozně jsem se bál, nožičky se mi podlamovali, klepal jsem se strachy...... A co bude dál? Je mi už tak 13 let, na zrůdu u které jsem žil bude podáno TO pro týrání zvířete, ale co JÁ? Bude mě ještě někdo chtít? Dá mi někdo šanci dožít na dvorečku, kde budu mít plnou mističku a bude mě už konečně někdo milovat? Nevím, ale to je teď mé největší přání.

Vzhledem k tomu, čím si Denny prošel, se nesnese s jinými psy. Bylo by pro něj ideální, kdyby byl jediným psem v domácnosti a kdyby si ho vzal někdo laskavý a aspoň trochu zkušený.

Pes bude vydán pouze do dobrých rukou, očkovaný, očipovaný a odčervený. K adopci je potřeba platný OP, vlastní obojek a vodítko. Kontakt zde.